Fotografie z oslav a vzpomínkových akcí 8. - 10. září 2000

Oficiální program akcí zahájila mše za Josefa Františka a padlé ve druhé světové válce, při které byly vysvěceny znak a prapor.	Znak obce na cestě z kostela do expozice o historii Otaslavic.	Prapor Otaslavic následoval na cestě znak obce.
Diváci se zaujetím sledovali program na obloze nad Otaslavicemi.	Na hřiště přistálo několik parašutistů.	Parašutisté snesli starostce žluté květy se stuhou "modré z nebe" a polibek.
Přes Otaslavice prochází několik cyklotras.	Okolí hladomorny doznalo před oslavami významné změny.	Hladomorna od "Sépek".
Zajímavý pohled na hladomornu.	Pohled na hladomornu.	Vchod do areálu sokolovny a obecní úřad v nové fasádě.
Zde najdete fotografie vztahující se k Josefu Františkovi.		Zde najdete fotografie vztahující se k TJ Sokol.

Vážení čtenáři,
dostává se Vám do rukou publikace, jejímž cílem je přiblížit Vám kraj nedaleko Prostějova, jehož půvab spočívá v nedotčenosti, svérázných a neokázalých krásách přírody, historii i folklóru.
Tři významná výročí - 90 let od založení TJ SOKOL, 60 let od úmrtí našeho rodáka, nadporučíka letectva Josefa FRANTIŠKA, 50 let od sloučení Horních a Dolních Otaslavic - jsou vhodnou příležitostí pro seznámení místních občanů i našich návštěvníků s historií obce, která je v okolí známá jako „Metle“, neboť jejich výroba zde byla tradiční. Nakolik je známá skutečnost, že v Otaslavicích teče voda „do kopce“ - z Dolních do Horních - to asi nikdo nezjistí, toto však je vhodná forma, jak rozšířit okruh těch, kteří to budou vědět.
Nechť je Vám tato publikace pomocníkem při poznání a pochopení kraje ležícího v jižní části okresu Prostějov, kde se snoubí žírná Haná s počínajícími lesy Drahanské vrchoviny. Je Vám poskytnuto to nejpodstatnější – láska k tomuto kraji probouzejícímu se ze zapomenutí.
Poloha
Obec jediná toho jména v ČR leží v jižní části prostějovského okresu, na rozmezí Hané a Drahanské vrchoviny. Nejvyšším bodem katastru je kóta “U chaloupky” 413 m n.m. Obec se nachází v nadmořské výšce 250 m n.m.
Rozloha
Katastr obce představuje 769 ha, z toho zemědělská půda 672 ha, nezemědělská půda 97 ha.
Znak, prapor
V červeném štítě dvě zkřížené otky, provázené nahoře stříbrnou růží a po stranách dvěma zlatými hvězdami.
Příroda
Ráz krajiny je určován především souvislým pásem lesa Drahanské vrchoviny (masiv smíšeného charakteru) s bohatým krajinným reliéfem, s členitými údolími, protékajícím Drahanským potokem, soustavou rybníků a koupalištěm. Doplňují je roztroušené hájky, především z náletových dřevin. Poměrně nenarušená krajina vzdálená od významnějších průmyslových center poskytuje zdravé ovzduší. Zdejší krajina je zvlněná pahorkatina vroubená ze západní strany jehličnatým lesem počínající Drahanské vrchoviny.

HISTORIE OBCE OTASLAVICE
Nejstarší osídlení dokládá řada nalezišť paleolitických a neolitických nástrojů, ozdob či keramiky kultury volutové, lužické, unětické, keltské a pozdější slovanské. Trvalé osídlení a jméno obce je vysvětlováno pověstí o založení hradu olomouckým knížetem Otou Černým po jeho vítězství nad polským vojskem r. 1107 (”Otova sláva ”). První listinná zpráva je však až z r. 1278. V průběhu staletí zde vyrostly 2 hrady, ty však byly středověkými válečnými nájezdy a obléháním zcela zničeny. Držitelé panství a obce se střídali až do r. 1918 (mj. rod Žalkovských, Pernštejnové, Schrattenbachové, Kálnokyové).
Před 2. sv. válkou byla obživa v obou vesnicích závislá především na práci domácích krejčích, kteří pracovali pro prostějovské konfekcionáře (asi 70%) . Druhá část obyvatel se věnovala zemědělství. Malá část obyvatel sbírala léčivé rostliny, pletla koše a vyráběla ”metly”. Tloukl se štěrk a opravovaly cesty. V r. 1936 se stavěla silnice mezi Otaslavicemi a Myslejovicemi .
Horní a Dolní Otaslavice žily spolu jako dvě obce a byly na sobě závislé. V Dolních Otaslavicích byl poštovní úřad, dva mlýny, pila, cihelna, 11 smíšených obchodů, záložna, 4 hostince a v Horních Otaslavicích fara, kostel a škola, 3 smíšené obchody, dvoje kramářství, 2 hostince, kovářství, záložna a mlýn. Pošta byla dopravována autobusem do Nezamyslic - zprostředkovatel Adolf Oulehla. V Horních Otaslavicích pak autodopravce Hruban. Sloučení obou obcí se uskutečnilo až v r. 1950. V té době se také začal budovat vodovod v části zvané ”Sýpky” a byla provedena přístavba k základní devítileté škole.
Památky, pozoruhodnosti, stavby
První písemná zmínka o Otaslavicích je z roku 1278, kdy na kupní listině olomouckého biskupa Dětřicha jsou jmenováni Mikuláš a Vilém z Otaslavic jako svědci. A tito jistě měli svůj hrad nad vesnicí na vyvýšeném skalním úzkém ostrohu obtékaném Drahanským potokem - Otaslávkou, na dnešní části bývalých Horních Otaslavic zvaných Sýpky (pod domem č. 138 je dosud zachovaná část velkého klenutého hradního sklepa se sloupem uprostřed).
Horní hrad
R. 1309 je tu uváděn Vojtěch jako majitel, po něm Jimram z Otaslavic a Brníčka, následuje Mikuláš a jeho syn Boček. Rod byl přísně katolický, odtud byl první známý farář v Otaslavicích Jan a Vojtěch, kanovník olomoucký. V r. 1423 byl hrad zbořen husitskými vojsky vedenými Divišem Bořkem z Miletína. Boček hrad již neobnovoval, ale postavil si v lužním lese u Brodku na dnešní Bažantnici vodní tvrz, kterou za vlastnictví jeho syna Hynka (stál věrně při Jiřím z Poděbrad) zbořil v r. 1468 Dobeš z Boskovic (byl při Matyáši Korvínovi) za válek uhersko-českých. Dobyvatel získal tedy podle tehdejších zvyků celý Hynkův majetek: Otaslavice Horní, Brodek, Sněhotice, část Ondratic a další obce. Dále pak rybníky, z nichž zůstal rybník Holandr, dnes zvaný Vrbský, obnovený v r. 1960 v původní velikosti. Bočkem a Hynkem byla přenesena správa Otaslavic na Brodek. Boskovští tu sídlili celá staletí a po nich ještě dcera Brikcia, provdaná za Bartoloměje z Vrbna, po jeho dědicích do r. 1579 následuje Jan Hrobčický z Čechtína a r. 1587 Matyáš Žalkovský.
Dolní hrad
Druhý, dolní hrad stál níže na témže ostrohu jako horní hrad, ale v jeho dolejší části nad prostředním mlýnem. Vznikl rozdělením rodinného otaslavského majetku. Dolní část Otaslavic patřila r. 1337 bratrům Ondřeji a Soběhrdovi z Otaslavic. Potom připadl Ješku Puškovi z Kunštátu, který jej získal sňatkem s dcerou Ondřeje z Otaslavic, Annou. Puškové z Kunštátu hrad na přelomu 14. a 15. století patrně znovu opevnili a vybudovali mohutnou obrannou věž, dodnes zčásti dochovanou. Po smrti Ješka Pušky zdědil hrad jeho syn Jan Puška z Kunštátu, který v r. 1406 přijal jako spoluvlastníka statku svého bratra Heralta.
Oba bratři byli dobrodružné povahy a jako loupežníci okrádali obchodníky na zemské cestě, vykrádali a vypalovali cizí vesnice a odváděli do Otaslavic uloupené věci. Heralt sídlil na dolnootaslavském hradě až do své smrti v r. 1420, zatímco Jan odešel do Čech, kde získal v r. 1415 panství častolovické a později, v r. 1420, panství Kostomlaty. Oba bratři byli Husovými stoupenci a patřili mezi signatáře stížecího listu proti jeho upálení. Jan Puška se po r. 1420 stal jedním z předních husitských hejtmanů pražské strany a jako příslušník panského stavu patřil k pravici husitského hnutí. Po Heraltově smrti postoupil Jan Puška celé dolnootaslavské panství vdově po Heraltovi a svému synovi Janu mladšímu Puškovi z Kunštátu, který však na dolním hradě dlouho neseděl. V létě 1424 hrad dobyl a rozbořil Albrecht Rakouský za svého tažení proti moravským husitům. Hrad již nikdy nebyl obnoven. Zachovalo se z něj pouze torzo válcové věže s částí gotického okenního ostění s erbem pánů z Kunštátu – ”Hladomorna”.
V r. 1437 zemřel Jan mladší Puška z Kunštátu, který byl posledním mužským potomkem této větve. Dolnootaslavské „zboží“ získala po četných sporech jeho nevlastní sestra Machna z Valdštejna . Dalším majitelem byl Ctibor Tovačovský z Cimburka, který v r. 1492 prodal panství Jakubovi Šarovcovi ze Šarova. V první polovině 16. století se zde střídala řada dalších vlastníků, nikdo však trvale v Otaslavicích nesídlil. V Otaslavicích byl tehdy pouze dvůr. Teprve Hynek Pasadovský z Pasadova, jemuž Otaslavice patřily od r. 1560, vybudoval uprostřed vesnice tvrz. V r. 1593 prodal dolnootaslavské panství s pustým dolním hradem, dolní tvrzí a dalším příslušenstvím Janu Žalkovskému ze Žalkovic, který je připojil k sousednímu brodeckému panství, k němuž již tehdy patřila horní polovina Otaslavic. Dolnootaslavská tvrz tím ztratila svůj význam a v průběhu 17. století zanikla mezi hospodářskými budovami přilehlého dvora, který tu existoval až do 20. století (v r. 1924 byla jeho jedna polovina přestavěna na sokolovnu a zbytek byl v r. 1968 zbořen, neboť byl již značně zchátralý, na jeho místě bylo postaveno nákupní středisko). O dalších majitelích jen ve zkratce: v roce 1617 Bedřich Sedlnický, 1623 Jeroným Bonaccina, 1639 Petr a Pavel Otti. R. 1662 nastalo znovu rozdělení brodeckého statku. Na Otaslavicích byl Jiří Valerian Podštalský, po něm Melichar Ledenický a r. 1672 Jiří Hanšperský. R. 1684 Sidonie Kateřina ze Scherffenberku koupila Dolní Otaslavice, znovu je spojila trvale s Brodkem a dala hornootaslavským usedlíkům zničené vinohrady do užívání „na věčné časy za menší pachtovné“. R. 1698 Jan Sedlický z Choltic, za něhož byly nejtužší roboty, pro odpor poddaných nechal zavřít purkmistry. R. 1707 Pavel Karel z Kleinburgu obnovil vyhořelý nový dvůr (dnešní Vincencov), postavil v Brodku kostel a okradl obec Otaslavice Horní o role, luka a lužní les. Na dnešní Bažantnici, zařídil chov bažantů. R. 1733 Corfix Uhlfeld, první ministr Marie Terezie, přestavěl v Brodku zámek a dal obci za odcizený lužní les svoje špatné pozemky. Tehdy jsou zakládány pozemkové knihy. V roce 1766 je majitelem Antonín hrabě Schrattenbach, za něho v r. 1770 si museli poddaní podle zákona kupovat svoje vlastní usedlosti.
Za císaře Josefa II. nastává omezení panských výsad, je zrušeno nevolnictví, vydán toleranční patent. V roce 1795 biskup Vincenc Schrattenbach parceluje dvorce v Ondraticích, Sněhoticích (Famelie) a Nový dvorec u Dolních Otaslavic mezi dvacet zájemců a po něm je posledně jmenovaná osada nazývána Vincencov. R. 1827 Alžběta Schrattenbachová, osmnáctiletá dcera biskupova bratra, si bere Gustava Kalnokyho z Körespataku, majitele Letovic. Poslední z tohoto rodu bývalých držitelů, dr.Gustav Kalnoky, se v r. 1967 odstěhoval do Rakouska.
To byl jen stručný výčet feudálů, kteří po celá staletí byli tzv. pány nad otaslavskými poddanými. Původně Horní a Dolní Otaslavice, byly administrativně spojeny v r. 1950.
Hladomorna
Hladomorna z r. 1424 – dominanta obce (chráněná památkovou péčí) - je jednou z nejstarších staveb, zbytkem hradní věže dolního hradu, lidově zvané lidomorna (monument pozdní gotiky).
Kostel sv. Michala
Kostel má svůj původ v době založení horního hradu a je znám farářem Janem r. 1330. Kolem r. 1600 kostel přestavěl Jan Žalkovský, o čemž svědčí trojúhelníkový kamenný klenák z nadvchodu s vytesanými počátečními písmeny jeho jména – JZZZ (J.Ž.z Žalkovic) a s jeho znakem. Byl luterán, stejně jako otec Matyáš a měli utrakvistického kněze.
V kostele v gotických skružích byly zazděny erby -sovinecký ze 14. století - Elišky z Kumburku a Machny z Valdštejna z 15. století. Když Žalkovský stavěl kostel, postavil věž 9 sáhů od dnešní sakristie jihovýchodním směrem, aby jej zabezpečil proti blesku a možnému požáru. Na věži byly zvony, pod ní kostnice, a na zdech se zvěčnil čtyřmi reliéfy (dva jsou s jeho jménem a další patří jeho dvěma manželkám). Po výstavbě nových věží r. 1847 (v rámci dnešního kostela) byla stará věž zbořena a reliéfy byly zazděny do hřbitovní zdi podélné s kostelem. Erby – reliéfy byly později vsazeny do venkovní zdi kostela a nyní (po dobu opravy fasády) jsou uloženy v chodbě sakristie kostela.
Dnešní kostel byl stavěn ve slohu tudorovské pseudogotiky – loď chrámová r. 1847 a kněžiště s oltářem až v r. 1890. Při každé stavbě byla zrušena v kostele jedna hrobka. Původní starý hřbitov býval okolo kostela. Ke kostelu patřívalo sedm obcí: Otaslavice Horní a Dolní , Brodek, Sněhotice, Kobylničky, Myslejovice a Dobrochov, což dokládají zápisy ve staré farní matrice, vedené od r. 1684.
Fara, hřbitov
Původ fary spadá také do doby prvního faráře Jana, kolem r. 1330. Na její starobylost poukazuje klenutá kuchyně a v přízemí od kostela nízké klenuté místnosti s malými okénky. Ostatní místnosti v přízemí i v poschodí mají trámový strop. Na dvoře je vchod do velkého sklepa, který je pod pětimetrovou vrstvou hlíny. Odtud musel vést tajný východ do hlubokého úvozu, čemuž nasvědčuje propadlý strom v zahradě, který se zachytil za korunu a později o kus dále se propadla hluboko půda.
Z fary do kostela se jde přes most nad úvozem a vchází se ze strany do dlouhé kryté chodby zvané “Pavláčka”. Se čtyřiceti schody byla součástí areálu starého kostela. Podle kostelního účetnictví byla opravována v letech 1749, nově pak v r. 1914.
R. 1958, při obnažení fary pro novou omítku, přišlo se v čelné straně v prvním poschodí mezi okny na šetrně zazděnou barevnou fresku Žalkovských. Fara vyhořela dne 4.5.1754, freska z let okolo r. 1600 vyvrací, že fara byla původně dřevěná. Naopak dokládá, že ji zvýšil Žalkovský z přízemí o jedno poschodí. Budova fary je chráněna památkovým úřadem.

Faráři: z nejstarších je znám zmíněný Jan z roku 1330, Vavřinec, Václav – 1350, Mikuláš z Otaslavic - 1370, který dostal od papeže Řehoře Velikého manuscript - ručně psanou a zdobenou knihu “Moralia”. Dnes se nachází v olomoucké univerzitní knihovně. Katoličtí faráři zde byli ještě r. 1580. O prvním luteránském knězi jsou zmínky z r. 1560, další sem docházeli a r. 1580 – 1630 bydleli s rodinami na faře. Proto asi Žalkovský faru zvětšil. Od r. 1653 jsou tu znovu katoličtí duchovní.
Roku 1808 – 1812 byl farářem František Štěpán Hanke, který pro členství v tajném spolku musel utéci z Vídně. Byl původně doktorem medicíny, v Paříži nabyl doktorát teologie a byl členem více francouzských akademií. V době francouzské revoluce byl v Paříži členem Jakobínského klubu.
František Uličný (1872-1900) založil farní kroniku, Ignác Sitta (1900-1926) sloužil po 28. říjnu 1918 slavnou českou mši se zpěvy na oslavu národního osvobození a od té doby sloužil jen české mše. Dále zde působil konzistorní rada Karel Hnízdil. František Klos byl zde farářem od 1.12.1938. Za něj byl pořízen lidový, umělecký betlém od řezbáře Charváta z Kutné Hory. Na rozšířeném hřbitově je postaven umělecký kříž od olomouckého sochaře Pelikána. Vzácné je pochopení a péče kněze o historické památky, m.j. přenesení pískovcových reliéfů z vlhké hřbitovní zdi do suché venkovní zdi kostela. Stejně tak dříve jmenovaných erbů dovnitř kostela a opravu farské fresky restaurátorem p.Syslem. Většinu akcí provedl vlastním nákladem. Další faráři, působící v Otaslavicích: P. Antonín Rychlý, p. Adamec, p. František Dobeš, p. Ptáček, p. Jan Jiřiček, p. Strbák, p. Miroslav Suchomel.
Škola
První matriční zmínky o “rechtořích” pochází z r.1684, vrchnostenské záznamy uvádí školní budovu v r. 1750. Kolem r. 1800 a dříve byla jednotřídní, tzn. triviální (učilo se psát, číst, počítat), vyučovalo se dvakrát po půldnech. R. 1855 bylo školou povinných 218 žáků. Škola stála na levé straně dnešní budovy. Vcházelo se po oboustranných schodech do síně, vlevo byla učebna. Zde bylo 14 lavic po 9 žácích, místnost měla 3 okna. Na stupni u prvního byl stůl a tabule. Ve velkých kachlových kamnech se topilo ze dvora z kopky. Na pravé straně síně byla světnice a kuchyň pana rektora.
R. 1869 měla škola dvě třídy, 1879 tři a 1895 čtyři třídy. Na dvě patra byla zvýšena v r. 1924-25 a měla pět tříd, 1927 sedm tříd. R. 1960 byla od základů provedena nová přestavba na dvě poschodí, přístavba tělocvičny a vznikla devítiletka. Zahrada je na svahu pod hradní zdí bývalého horního hradu.
Ředitel školy býval též varhaníkem. Odměnu za učení dostával v pšenici a ječmeni, ve snopech a 2 3/4 míry pšenice v zrnu – místo koledních vdolků. Plat byl bídný, proto si přivydělával hraním na varhany, na pohřbech, při muzikách a býval obecním písařem. Z nejstarších rektorů je známý Jakub Životský v r. 1684.
Stará farní matrika zná mnoho rektorů: r. 1800-1835 je tu Antonín Vláčil a do r. 1865 jeho syn Šimon, do r. 1892 Karel Chlup (založil školní knihovnu a kroniku) a všichni byli i dobří muzikanti. V r.1920-1926 František Bartošek, popsal místní archeologické nálezy a vlastivědné práce. Z dlouhé řady učitelů mnozí zanechali po sobě mnoho dobré práce v životě vesnice.
Vzpomeňme alespoň na hustopečského rodáka Julia Volka-Choráze, který zde učil r. 1911-1921. Věnoval se politice a později byl redaktorem Rovnosti. Byl členem tělocvičné jednoty Sokol, hudebníkem a dirigentem místních pěveckých sborů. Modernizace školní budovy a úprava plochy na přístavbu začala r. 1957.
Kultura
Ještě za Bachova absolutismu bylo bráněno úplné svobodě, ale prohraná válka Rakouska s Itálií byla příčinou Bachova pádu a potom nastal rozmach hospodářského, kulturního a politického života i na venkově. V Horních Otaslavicích byly v hostinci vyvěšeny k přečtení Havlíčkovy Národní noviny a Moravské noviny, placené z obecní pokladny . Dva selští synové Antonín Peška a Vincenc Štefek studují v Praze na Karlově univerzitě a posílají do Otaslavic pokrokové knihy a časopisy. Zakládají se čtenářsko-pěvecké spolky: v Horních Otaslavicích spolek Palacký, v Dolních Otaslavicích Svatopluk. Lidé čtou nové knihy, noviny, pěstují sborový zpěv, hrají ochotnické divadlo. Jezdí se na tábory lidu a slavnosti k posílení češství do Prostějova. Národní a sociální myšlenky se již nedají zastavit.
Se vznikem první ČSR rozkvetla obec i společenský život: spolky Palacký a Svatopluk provozovaly sborový zpěv a ochotnické divadlo. Je postavena Sokolovna, jejíž součástí byl biograf, jeden z prvních v okolí.
V obci se dnes již lidové zvyky a obyčeje příliš neudržují, snad na velikonoce zvyk “klepání”, kdy místní kluci po „odlétnutí“ zvonů od Velkého pátku do Vzkřížení nahrazují zvonění z kostela klapačkami či řehtačkami a procházejí po vsi, za což pak vybírají po vsi drobné příspěvky.
Hody se konají bezprostředně před nebo po svátku sv. Michaela – archanděla (29.září), obvykle první říjnovou neděli. Příchod vánoc v Otaslavicích oznamuje ozdobený vánoční strom a kulturní akce.

DOBROVOLNÝ HASIČSKÝ SBOR V OTASLAVICÍCH od r. 1886
K sestavení dobrovolného hasičského sboru v Otaslavicích přispěl mimo jiné i zákon z roku 1873, který ukládal starostům obcí zřizovat hasičské sbory a poskytovat jim všestrannou pomoc.
V Otaslavicích se hasičský spolek rodil jen těžko. Až 10.ledna 1886 bylo podáno vyzvání, aby se Horní a Dolní Otaslavice sloučily pro tuto žádoucí činnost. Představenstvo Horních Otaslavic však tuto výzvu nepřijalo. Od stejného data byl zahájen zápis členů Dobrovolného hasičského sboru, čehož využilo i mnoho členů z Horních Otaslavic. Prozatimní výbor sepsal stanovy a ty byly formou žádosti podány k okresnímu hejtmanství, které žádost postoupilo na místodržitelství do Brna, kde bylo žádosti vyhověno 9.2.1886. Po dvou neúspěšných pokusech se konala valná hromada 21.března 1886, která schválila stanovy a zvolila funkcionáře. Prvním předsedou se stal tehdejší starosta obce Martin Coufal.
4. května 1886 převzal sbor za hojné účasti lidu stříkačku, slavnost byla zahájena první zkouškou v Brodku a tažena čtyřmi koňmi byla v průvodu dopravena do Otaslavic, kde proběhly další dvě zkoušky.
Z dalších informací je zajímavá například ta o účasti sboru na národní slavnosti „Radhoště“, kde otaslavští hasiči poprvé viděli elektrické světlo.
V roce 1898 zjišťujeme, že sbor byl vybaven materiálem v úhrné ceně 1820 zl. a během svého trvání se zúčastnil při 61 požárech, zachránil 2 lidské životy a pomáhal při jarních povodních.
V roce 1908 se v Otaslavicích uskutečnil župní sjezd. Mezi zajímavé zápisy lze zařadit ten ze 13.srpna 1908: „Několikrát již napomínaný br. František Tomek se opět špatně zachoval na výletě Čtenářsko - pěveckého spolku Svatopluk na Babě. Výbor jednohlasně se usnesl hasiče tohoto ze sboru vyloučit. Br. Skokánek Josef bude volán před výbor, by se zodpovídal pro nějaké přečiny.“
V roce 1916 následkem mobilizace zbylo z původních 28 členů jen 13.
Na první poválečné valné hromadě byl za předsedu zvolen br. František Hruban.
Z roku 1922 víme o provedeném okrskovém cvičení, dalších 12 cvičeních, 30 žňových strážích, 4 přednáškách pro sbor, 1 pro veřejnost, 2 divadelních představeních a o hašení 5 požárů v místě, při nichž byla způsobena škoda 46 000,-Kč, byl zachráněn dobytek za 36 000,-Kč, stroje za 40 000,-Kč.
11.července 1926 se konala slavnost u příležitosti 40 let od založení sboru.
V roce 1934 se v Otaslavicích konal velmi zdařilý župní sjezd.
Oslava 50 let trvání sboru proběhla 8.března 1936. Součástí oslav byl mimo jiné i běh do Brodku v plné zbroji (6 minut) a zpět (5 minut) byli oceněni dlouholetí členové sboru Josef Kopa, br. Forétka a Antonín Hála. Veřejná slavnost se pak konala 14. června, kdy sbor převzal novou stříkačku v ceně 24 000,- Kč, od firmy Bratři Sigmundové - Olomouc - Lutín.
V letech 1939 - 1945 byla činnost sboru značně omezena a také zprávy z tohoto období jsou kusé.
První poválečná valná hromada se uskutečnila 4. února 1946. 16. srpna se uskutečnily oslavy 60 let sboru, přičemž byl oceněn br. Antonín Hála za bezmála šedesátiletou činnost u sboru.
Dne 9. ledna 1949 se konala valná hromada, na níž se členové sboru přihlásili k „Únorovému vítězství“ a od té doby se před jmény objevuje s. namísto br.
V dalším období jsou zprávy o profesní činnosti převýšeny závazky a výčty odpracovaných brigádnických hodin. Dobu charakterizují dva citáty: „Závazek nebyl zcela splněn, neb členové byli zatíženi jinými povinnostmi, jako byly živelní a žňové hlídky a přípravy voleb.“ (1954) a „práce sboru byla pozitivně ovlivněna oslavami VŘSR...“ (1967).
Od roku 1968 jsou zprávy o činnosti sboru rozšířeny o tuny sesbíraného železa. Rekordní asi byl rok 1981, kdy bylo sesbíráno 17 800 kg.
Největší zásluhy si otaslavští hasiči připsali při soutěžích a to především mladých hasičů.
Od roku 1986, kdy byla vydána publikace u příležitosti 100 let od založení požárního sboru v Otaslavicích, nejsou podrobnější zprávy a v posledních letech je činnost sboru utlumena.

SOUČASNOST
Starostka obce – Jiřina Kalábová, místostarosta – Ing. Roman Palát, radní: František Kopa, Ing. Marie Šimšová, matrikářka –Jaroslava Gernešová
Doprava
Autobusovou dopravu ve směru na Prostějov, Brno a Nezamyslice (na ČD) zajišťují a.s. FTL Prostějov a soukromí dopravci.
Služby
autodoprava, česká pošta, hostince, kadeřnictví, krejčovství, pálenice, nákupní středisko, obecní úřad, pila, privátní lékařská praxe, stolařské a tesařské práce, stavební a obchodní firma, výkupna surovin, zahradnictví, zdravotní středisko,
Výchovně vzdělávací instituce
mateřská škola, základní škola nadporučíka letectva Josefa Františka.
Vybavenost
kanalizace, po r. 1989 dobudovány inženýrské sítě, obecní vodovod, plynofikace a instalace telefonní sítě.

JOSEF FRANTIŠEK ESO LETECKÉ BITVY O BRITÁNII
Pamětní deska na škole a její čestný název - ZŠ npor. letectva Josefa Františka připomíná, že v Otaslavicích se 7.10.1914 narodil v „kótě“ jeden z nejlepších stíhačů 2. svět. války.
Josefův otec byl truhlář a opravoval karoserie nákladních automobilů. Jeho synovi však učarovaly motory těchto automobilů více než dřevo.
Mladý František se vyučil zámečníkem a začal pracovat v prostějovské Wikovce. V letech 1934 - 1936 absolvoval leteckou školu v Prostějově a vystřídal několik leteckých útvarů. O synově nezkrotné povaze vyprávěla jeho matka v rozhovoru v roce 1975.
Začátek války zastihl Františka v Praze a zanedlouho se mladý pilot se svými druhy vydal do Polska, kde vstoupil do polského letectva. Postupující německá armáda však přinutila zbylé polské a zahraniční letce opustit střední Evropu a přes Rumunsko a Bejrůt se dostali až do francouzské Marseille. František poté působil na francouzských základnách Lyon - Bron a Clermont - Ferrand, kde je jeho činnost nepřesně zdokumentovaná, mimo jiné také z důvodu vystupování pod pseudonymem, kvůli ochraně rodiny. Některé zdroje mu zde přisuzují až jedenáct sestřelů.
Francie ovšem také podlehla a piloti byli nuceni uniknout do Anglie. To byla poslední bašta, která odolala za významného přispění zahraničních pilotů.
František zůstal od svého polského působení věrný polskému letectvu a proto byl začleněn k 303 polské squadroně, u které dosáhl fascinujícího bojového úspěchu. V neuvěřitelně krátké době - 28 dní - se mu podařilo sestřelit 17 nepřátelských letounů jistě a jeden pravděpodobně.
Jeho smrt přišla nečekaně a nevysvětlitelně: 8.10.1940, den po svých narozeninách, havaroval se svým Hurricanem Mk.I R 4175 (RF - R) v Cuddington Way v Ewellu, v hrabství Surrey. Příčiny nehody nejsou uspokojivě vysvětleny, některé prameny uvádějí nezvládnutou exhibici před domem jeho dívky, jiné naprostou únavu a vyčerpanost.

ORGANIZOVANÁ TĚLOVÝCHOVA - USTAVENÍ TJ SOKOL OTASLAVICE - ROK 1910
Při slavnostním zahájení byl věnován prapor, vyšívaný paní Růženou Odrážkovou.
Práce v Sokole se zúčastňovali jak obyvatelé Dolních tak Horních Otaslavic.
Do vybudování sokolovny se cvičilo v hostinci Antonína Štefka na „Zóle“ a veřejná cvičení se konala na „Žlebě“, dnešním Starém hřišti.
Slavnostní otevření sokolovny, která vznikla v prostorách bývalého panského dvora, se konalo v roce 1926. V té době se cvičilo zejména na nářadí a s náčiním (kužely). Pěstovaly se některé disciplíny lehké atletiky - běh, skoky, atd. Koncem 30-tých let začínali muži a dorostenci hrát odbíjenou. Pořádala se veřejná cvičení a akademie a členové se zúčastňovali sokolských sletů. Ve 30-tých letech se začala formovat zájmová kopaná a lední hokej. Tyto snahy vyvrcholily vybudováním fotbalového hřiště na „Žlebě“ v roce 1944 a založením Sportovního klubu Otaslavice v tomtéž roce. V roce 1940 byl založen Hokejový klub (HC), který se v roce 1944 spojil s SK Otaslavice. Vyvrcholením tehdejší hokejové éry bylo střetnutí s tehdy nejlepším mužstvem u nás - LTC Praha s řadou reprezentantů.
Mezi oběma světovými válkami působily v obci také tělocvičné spolky FDTJ, DTJ a Orel. Svoji činnost však po válce obnovil pouze Sokol.
Po roce 1948 došlo ke sloučení Sportovního klubu (kopaná, hokej) a Sokola pod názvem TJ SOKOL. 1948 - účast na X. všesokolském sletu v Praze. V poválečném období byl ještě stále kladen při tělovýchově důraz na klasická cvičení na nářadí, prostná a cvičení s nářadím. Postupem let se začaly více prosazovat kolektivní sporty a míčové hry. Důraz na základní tělesnou výchovu se vždy obnovoval při nácviku spartakiádních skladeb. Zde je dobré připomenout, že naši cvičenci se zúčastnili všech pražských spartakiádních vystoupení a v Otaslavicích se konaly v letech 1975 a 1985 okrskové spartakiády za účasti 1 144 respektive 2 324 cvičenců.
Nejpočetnějším oddílem v poválečné historii Sokola byl a je oddíl kopané, který měl zpravidla družstva žáků, dorostenců a 1 nebo 2 mužstva dospělých. Největších úspěchů bylo dosaženo v letech 1963 a 1985, kdy družstvo dospělých vyhrálo okresní přebor a postoupilo do krajských soutěží. V období let 1974 až 1988 působila v Otaslavicích odbíjenkářská družstva žákyň, žen a mužů. Mimo účasti v okresních, respektive krajských soutěžích byla uspořádána celá řada velmi kvalitních turnajů.
Turistický oddíl velmi agilně působil v letech 1977 až 1994 a za tu dobu postupně jeho členové procestovali celou republiku, učili se samostatnému životu a vztahu k přírodě, zúčastnili se celé řady závodů a soutěží. Mezi jeho odchovance patří i pozdější mistr republiky, účastník Olympijských her v Soulu (1988), reprezentant v hodu oštěpem, p. Zdeněk Nenadál.
Krátkodobě působily v TJ Sokol také oddíly stolního tenisu a šachový kroužek. Původní sokolovna:
- přední budovy,
- velký sál,
- horní šatna,
- dolní šatna,
- jeviště,
1953
- cvičiště na východní straně dnešního fotbalového hřiště, (v zimě využito jako kluziště s osvětlením),
- do sálu dány parkety,
1950 - 1955 - vybudování přisálí,
1963
- dokončeno fotbalové hřiště,
1967
- generální oprava sokolovny, střecha, voda, nové sociální zařízení - přístavba,
1970
- stavba oplocení z betonových panelů kolem celého areálu, výsadba stromů,
1975
- tribuna pro 280 sedících diváků,
1977
- zastřešení tribuny, lávky kolem hřiště,
- stadiónek na odbíjenou,
- výměna krytiny na přední budově,
1982
- skladiště (garáž),
1985
- další areál (2. antukové hřiště), později připadlo p. Kopovi,
- dokončena přístavba s kotelnou a šatnami,
- zavedeno ústřední topení,
1987
- obložení štítu velkého sálu,
V roce 1990 oslavila naše TJ SOKOL již 80. výročí svého založení. Byl to poslední rok, ve kterém byla řízena Českým svazem tělesné výchovy (ČSTV). Při této příležitosti je třeba připomenout, že za II. světové války byl v roce 1941 Sokol zakázán, v roce 1948 byl Sokol sloučen v Dobrovolnou sportovní organizaci (DSO), ve které byly všechny sportovní organizace. V roce 1968 byla velká snaha o obnovu původní Sokolské organizace a činnosti - nepodařilo se.
Teprve v roce 1989 byla Sokolská organizace obnovena. O to, že se tak stalo, má největší zásluhu Jar. Ježek starší, který velkou iniciativou přesvědčoval a nakonec získal starší členy Sokola.
Je nutné připomenout, že název Sokol Otaslavice byl v naší jednotě používán kontinuelně, bez přerušení po celou dobu její existence. V roce 1990, kdy došlo ke změně vedení nadřízených orgánů a místo ČSTV nastoupila Česká obec sokolská (ČOS), byl starostou zvolen Vojtěch Rozsíval. Jednota měla 234 členů, kteří byli organizováni v základní a rekreační tělesné výchově (sokolská všestrannost), oddílu kopané, oddílu odbíjené a oddílu turistiky. Každý oddíl měl svůj výbor, který byl zodpovědný za svoji členskou základnu, sportovní a finanční činnost. Již v této době však dochází ke stagnaci činnosti oddílu odbíjené
Po vzájemné dohodě byl v roce 1990 veškerý majetek včetně dokladů předán novému výboru Sokola - Rozsíval Vojtěch, Štefek Oldřich, Bombík Ladislav. V roce 1991 začala za vydatné pomoci OÚ generální oprava přední budovy - elektřina, obložení atd.
V roce 1992 došlo ke změnám ve výboru - starostou se stal br. Štefek Vlastimil. XII. všesokolského sletu se zúčastnilo 12 žákyň pod vedením sestry Zdeny Štefkové.
V letech 1994 - 1998, kdy došlo k významnému omlazení výboru, působil jako starosta jednoty br. Krátký Jaroslav.
Po havárii ústředního topení v roce 1996 došlo k jeho rekonstrukci na plynové vytápění.
V současnosti má TJ Sokol Otaslavice, vedený starostou br. Josefem Koudelou celkem 120 členů, kteří jsou organizováni v odboru sokolské všestrannosti a oddílech kopané, odbíjené, stolního tenisu a nohejbalu.
Největším problémem v současné činnosti TJ je zabezpečení finančních prostředků na činnost a nedostatek kvalitních dobrovolných pracovníků.
Přehled starostů TJ SOKOL OTASLAVICE:
Rozkopal Karel - 1910 - 1920
Rozkopal Čeněk - 1920 - 1926
Kopka Jan - 1926 - 1946
Lošťák František - 1946 - 1949
Vozihnoj Antonín - 1949 - 1958
Drmola František - 1958 - 1964
Látal Miroslav - 1964 - 1965
Rieger Miroslav - 1965 - 1970
Bombík Vladimíe - 1970 - 1982
Ing. Štefek Emil - 1982 - 1984
Vrána Josef - 1984 - 1990
Rozsíval Vojtěch - 1990 - 1992
Štefek Vlastimil - 1992 - 1994
Krátký Jaroslav - 1994 - 1998
Koudela Josef - 1998 -

Literatura – prameny a doporučená literatura
Výpis z knihy Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Nakladatelství Svoboda 1983)
Janoušek 1927,87; Dohnal 1984,29. Dep.: MM Brno; M Olomouc
Otaslavice – z historie vesnice a okolí, sestavil Jaromír Štefek, ( MNV v Otaslavicích, u příležitosti sjezdu rodáků, 1969.)
Sklenář Karel, Archeologické památky. Čechy, Morava, Slezsko. (Opava, Optys 1993)
Dostál Bořivoj, Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě.( Praha, Academia 1966)
Pověsti z našeho kraje.( Kroměříž, Vlastivědný sborník, 1929)
Ambrož Miroslav, Josef František. (OÚ Otaslavice, 1992)
Šmíd Miroslav, Minulosti Prostějovska. (Muzeum Prostějov, 1982)
Kopecký Jan, Nový poklad bronzů na Prostějovsku. (Zvláštní otisk Ročenky muzea, roč. XIII, Prostějov 1936)
Štefek Jaromír, Z ohlasů francouzské revoluce u nás. Fr. Štěpán Hankce, farář v Otaslavicích, (Vlastivědný sborník moravský, roč. XXVIII, č.2, 1976)
www.ambros.cz - Internetové stránky, Ing. Vladimír Ambros
Na sestavení textu brožurky se podíleli: Zdeňka Pokorná, Brno, Ing. Vladimír Ambros, Otaslavice, Miloslav Ježek, Otaslavice, a další členové organizační skupiny při OÚ Otaslavice.