FOTOGRAFIE, KTERÉ BYLY POŘÍZENY
PŘI VZPOMÍNKOVÉ AKCI V ROCE 1990

Diváci přicházejí do areálu sokolovny, aby shlédli přílet vrtulníku s hosty.

Přílet vrtulníku na hřiště.



Tribuna před školou.

Slavnostní projevy hostů.

Vchod do ZŠ Josefa Františka.

FOTOGRAFIE, KTERÉ BYLY POŘÍZENY
PŘI VZPOMÍNKOVÉ AKCI 9.9.2000

Z kostela šel průvod také kolem základní školy nadporučíka letectva Josefa Františka	Průvod z kostela, v čele jde starostka obce Jiřina Kalábová.	Na úvod oficiálního programu zazněla státní hymna.
Kladení věnců u pomníku padlým na návsi.	Čest vzdává generál Pospíchal, který do Otaslavic přiletěl z Londýna.	Před kladením věnců sice došlo k nesrovnalostem na ozvučovací technice, ale zvládli jsme to.
Projevy a zdravice proběhly z malé tribuny v areálu sokolovny.	Sedící generál Pospíchal.	Podplukovník Munk
Podplukovník Munk při kladení věnců,	Generál Pospíchal před kostelem v Otaslavicích.	Hosté vycházejí z kostela.
Generál Pospíchal po příjezdu do Otaslavic.	Generál Pospíchal po besedě v základní škole Josefa Františka. V očích dojetí.	Generál Pospíchal na Prostějovském hřbitově, kde je památník padlým letcům.
Generál Škarvada při vyprávění na besedě ve škole.	Generál Škarvada při vyprávění.	Generál Škarvada na besedě ve škole.
Generál Škarvada při vyprávění.	Generál Škarvada.	Rozhovor s generálem Pospíchalem.
Generálové Škarvada a Pospíchal na besedě ve škole.	O podpisy vzácných hostů byl zájem.	Hosté věnovali vzpomínku i u pomníku v Prostějově.
U pomníku v Prostějově.	U pomníku v Prostějově.	U pomníku v Prostějově.
U pomníku v Prostějově.	Na cestě k pomníku v Prostějově.	U pomníku v Prostějově.
U pomníku v Prostějově.	U pomníku se starostkou Otaslavic Jiřinou Kalábovou.	Generálové Škarvada a Pospíchal vzdávají čest padlým spolubojovníkům.
	Starostka Otaslavic Jiřina Kalábová.

8. - 14. května proběhl zájezd do Londýna, v rámci kterého se obyvatelé Otaslavic poklonili památce svého rodáka u jeho hrobu v Northwoodu.


Starostka Otaslavic Jiřina Kalábová, generálmajor František Elston, generálmajor Marcel Ludikar.


Náhrobek na hrobu Josefa Františka.


Skupina účastníků zájezdu - obyvatel Otaslavic.

Následující text je přesným opisem článku "Na vrcholu slávy", autora Václava TIKOVSKÉHO, který byl zveřejněn v časopise Letectví a kosmonautika č. 18/1968. Toto číslo bylo podepsáno k tisku 1.8. 1968. Reprodukované snímky byly pro člának zapůjčeny W. Urbanowiczem a z pozůstalosti J. Františka.

Polské prameny, když uvádějí úspěchy seržanta Františka, mluví současně i o jeho zvláštní, osobité metodě. U perutě se jí říkalo “metoda Franciszka” a byla, zdá se, pro svou úspěšnost velmi populární.

Byl to vlastně způsob volného stíhání, který spočíval ve vyčkávání nad pobřežím a v přepadech vracejících se jednotlivých nepřátelských letounů. Nelze popřít, že to byl záškodnický způsob boje, citlivé povahy mohou dokonce namítnout, že vracející se bombardéry už měly kolikrát něco “v těle”, byly to stroje s unavenými posádkami, často i s raněnými na palubě, s minimálními zásobami paliva, s jediným cílem: vrátit se, dotáhnout to přes Kanál, vrátit se a jít se pomodlit modlitbu díkuvzdání. A tu odkudsi vyrazí Hurricane, vypálí zničující dávku … a nikdo z těch unavených hochů v kabině Heinkela se už nikdy nepomodlí. Je to vlastně kruté…

Nejvyšší polské vyznamenání, o němž plukovník Urbanowicz píše, byl řád Virtuti Militari, a Františka jím dekoroval 17. září generál Sikorski.

Knihu Prostějovsko za války zapůjčil pan Jiří Baslík z Otaslavic.

JOŽKA FRANTIŠEK Z DOLNÍCH OTASLAVIC, nejúspěšnější letec ve Velké Británii

Když president Budovatel dr Edvard Beneš navštívil za druhé světové války naše hrdinné letce ve Vel. Britannii, pohovořil s nimi o těžké službě a byl nadšen jejich výtečnou náladou a bojovým nadšením. Při loučení jim řekl: „Jsem si plně vědom, že vy letci jste naší národní avantgardou.“ Po vítězné bitvě o Britannii prohlásil jeden z význačných britských státníků v parlamentě o našich letcích toto: „Ještě nikdy v dějinách lidských bojů nebylo chvíle, aby celé lidstvo nebylo tolik zavázáno tak malé hrstce lidí.“ Tyto dva výroky státníků nejlépe charakterizují výkony našich letců ve Vel. Britannii. A jedním takovým hrdinou byl i podporučík Jožka F r a n t i š e k, syn karosáře z Dolních Otaslavic u Prostějova.

Jožka už jako školák se velmi živě zajímal o dějiny naší vlasti a často si také nechal hanáckými stařečky vyprávět o vysoké hradní zřícenině, která stojí na vysokém kopci nedaleko jeho rodného domu. Lidé jí tam říkají hladomorna. František prodělal první světovou válku jako mladý hoch, poznal její útrapy a naučil se vážiti si svobody. Čím více dospíval, tím ucelenější a pevnější byla jeho povaha.

Není divu, že po mnichovské zradě se rozhodl utéci z domova a včlenit se do zahraniční armády, bojující proti německým barbarům. Nesl si s sebou junácké nadšení, vzdor a odvahu a pevné rozhodnutí bojovat o vítězství vlasti, které by osvobodilo i jeho rodnou podhorskou obec. Jeho rodiče dlouho o něm nevěděli. První zpráva přišla až z Gdyně a později z Dublína, odkud poslal dopis s nadějí, že ho nikdo nehledá. První válečný křest prodělal František v Polsku jako letec, po zdolání Polska se dostal do Francie a i tam se zúčastnil boje proti Německu. Když Francie 18.června 1940 kapitulovala, dostal se do Vel. Britannie a byl zařaděn do první československé letecké jednotky, kterou tvořily stíhací perutě 310 a 312 a bombardovací peruť 311. Letecký boj o Britannii byl těžký a úporný a František v něm obstál velice čestně. Naši letci sestřelili určitě 56 nepřátelských letounů a dalších 20 letounů pravděpodobně, při čemž ztratili 7 kamarádů, jejich jména jsou na věčné časy umístěna na stěně kaple Jindřicha VII. ve Westminsterském opatství. Tato kaple byla přejmenována na kapli Královského letectva (Royal Air Force Chapel) a mezi padlými hrdiny je také jméno otaslavického rodáka Jožky Františka. Byl prvním čs. pilotem, který obdržel - bohužel až po smrti - nejvyšší anglické vyznamenání Distingnished Flying Gross (D.F.G.). Britové považují Františka za nejúspěšnějšího a nejskvělejšího stihače bitvy o Britannii. V době od 2. do 30. září 1940 sestřelil 17 německých letounů v Britannii a dalších 11 ve Francii. Hrdinskou smrtí zahynul při letecké nehodě 8. října 1940.

Jeden britský časopis napsal o něm za války tyto významné řádky: „České letecké eso se zabilo! Letecká nehoda oloupila polské letce v Britannii o jednoho z jejich pilotních es - podporučíka Josefa, 28letého Čechoslováka, jehož příjmení musí zůstat utajeno, protože má příbuzné pod nacistickou vládou. Ppor. Josef sestřelil 28 německých letadel, 17 v Britannii. Když nacisté vtrhli do Československa, byl ppor. Josef jedním z těch československých letců, kteří stříleli ze strojních pušek do postupujících Němců až do posledního náboje. Na to odletěl do Polska a přidružil se k polskému letectvu. Když tam boj skončil, uprchl do Syrie a potom byl přidělen polské peruti, bojující s francouzským letectvem. Ve Francii sestřelil 11 nepřátelských letadel. Nejraději vzpomínal na den 9. září, kdy v jediném boji nedaleko Beachy Head sestřelil 2 letadla, Heinkel 11 a Messerschmidt 109. Ppor. Josef obdržel nedávno vyznamenání D.F.M. Ve Francii získal válečný kříž a v Anglii ho dekoroval generál Sikorski vyznamenáním Virtute Militari, nejvyšším to vyznamenáním za statečnost, jež může Polsko udělit.

5. července 1945 obdrželi rodiče Františkovi dopis od věrného kamaráda Františka Balejky, který mimo jiné napsal: „Byli jsme čtyři piloti stále pohromadě - zůstal jsem sám. Slíbil jsem Josefovi, že vás doma navštívím. Josef byl hrdina. Ostatní se dozvíte.“ Po válce ministerstvo národní obrany, hlavní štáb, doručilo otci hrdinného letce čestné uznání Inspektorátu čsl. letectva ve Velké Britannii, Grossvenor Place London, S.W.I., v němž se praví doslovně:

„Vážený pane Františku,
s největším politováním Vám potvrzuji zprávu, kterou jste pravděpodobně obdržel již telegraficky. Podporučík letectva Josef František, nar. dne 7.10.1913 v Otaslavicích u Prostějova, byl od počátku války vynikajícím příslušníkem československého stíhacího letectva. Byl mezi prvními, kteří zasáhli účinně do boje proti nepříteli. Po pádu Polska odejel přes Francii do Anglie a zůstal včleněn v polské stíhací peruti. Jeho operační činnost osvětluje nejlépe to, co je o něm napsáno ve válečném deníku československého letectva. - Podporučík Josef František byl nejúspěšnějším stihačem bitvy o Britannii. V době od 2. do 30.9.1940 (za 28 dní) sestřelil 17 nepřátelských letounů. Podporučík František se zařadil svými bojovými úspěchy na vedoucí místo a přispěl tak nemálo k dobrému jménu československého letce. Za své úspěchy byl vyznamenán čsl. válečným křížem a největším polským vyznamenáním Virtuti Militari. Za svoji činnost v Anglii byl vyznamenán nejvyšším anglickým vyznamenáním Distinguished Flying Medal. Toto poslední vyznamenání mu bylo uděleno dvakráte.

Dne 8.10.1940 se stal ppor. František obětí leteckého neštěstí. Jeho letoun havaroval z nejasných příčin krátce před přistáním na letišti Ewell Sutton, Surrey a ppor František zahynul. Byl pohřben dne 10.10.1940 na hřbitově v Northwood u Londýna. Položil svůj život v boji proti nepříteli jako věrný syn své země a statečný obhájce našich společných ideálů a svobod. Vyznamenání a osobní majetek, který zanechal, bude Vám odevzdáno, jakmile to okolnosti dovolí. Cítím s Vámi, vážený pane, Vaši bolest a děkuji Vám jménem svým a jménem všeho čsl. letectva za společnou oběť a vítězství, o něž se ppor. František zasloužil. Čest jeho jménu, práci a památce!“ Podepsán divisní generál K. Janoušek, v.r., inspektor čsl. letectva ve Velké Británii.

K slavnosti odhalení pomníku bitvy o Britannii pozvala britská vláda otce všech padlých letců. Také otec ppor. Jožky Františka 10.7.1947 odletěl letadlem Dakota z Ruzyňského letiště společně s 15 jinými do Londýna. Při přistání na letišti, kam dospěli za 3 a půl hodiny, byla jim vzdána vojenská pocta a hold vlády, generality a obecenstva. V Anglii pobyli 10 dní a byli ubytováni v české kolonii londýnské. Zúčastnili se také slavných bohoslužeb ve westminsterském chrámu, kde i náš letec je symbolicky pochován. Slavnosti s účastnil i král s rodinou, celá vláda a nesčetné zástupy obecenstva. Královští manželé si dali československé hosty představit a vzdali jim za jejich hrdinné syny-letce poctu. Pan František navštívil hrob svého syna nedaleko Londýna a přinesl mu tichý pozdrav z rodných Otaslavic a z osvobozené vlasti, za niž položil svůj mladý život...

Utrpení Františkových příbuzných ve vlasti

Rodiče a příbuzní Jožky Františka v Dolních Otaslavicích Zakusili podle svého vyprávění pro účast svého drahého syna Jožky v zahraniční armádě velmi mnoho. Začalo to v září 1942. Třikrát přijeli k nim gestapáci, prohlédli a přeházeli celý dům a vyptávali se na syna, zdali ví, kde je, zda jim píše a zda ho dali hledat. Odpověděli: “Nevíme o něm a nehledali jsme ho, vždyť je zletilý a nemůže se ztratit.“ Gestapáci jim vyhrožovali a odjeli, aby se za 14 dní vrátili. Bylo to v sobotu 19. září 1942 o poledni, kdy se chystali k obědu. Přijelo auto se čtyřmi gestapáky a jejich velitel Růžička řádil jako zběsilý. Vyhrožoval a nechal znovu prohledat celý dům, pátraje po dopisech od syna. Nezapoměl proklepat ani zdi, zda v nich není nějaká skrýš s věcmi od Josefa. Nakonec manžele Františkovy zatkli. Poněvadž byli sami doma, uzamkli gestapáci stavení a klíč odevzdali starostovi obce. Dcera, která přišla večer domů a zjistila, co se stalo, uprchla k provdané sestře a zdržovala se u ní po celou dobu věznění rodičů.

Manželé Františkovi byli nejdříve odvezeni do Prostějova, Františka vyslýchali na radnici, jeho manželku u soudu. Poté zavezli Františka do Olomouce, kde ho uvěznili na garňáku, jeho manželku ve věznici krajského soudu. První bití dostal František při výslechu v Olomouci, kde ho bili do tváře a kopali tak, že zavrávoral. „Viděl jsem na vlastní oči,“ vyprávěl nám pan František, „jak gestapáci lidi mučili a ubíjeli a na zemi po nich šlapali. Honili nás do schodů a pažbami pušek tloukli po hlavách. Prováděli to hlavně frontoví němečtí vojáci SS-rekonvalescenti. Bylo to prostě strašné. V Olomouci vzali otisky mých prstů a dali mně vězeňské číslo. Pak následovaly výslechy skoro každou noc, provázené bitím a týráním. O své ženě jsem nevěděl ničeho. Po šesti nedělích mne převezli do Brna do Kouniček, kde to teprve bylo hrozné. Viděl jsem střílení, věšení, mučení a krev - viděl jsem umírat desítky lidí. Pobyl jsem tam celkem tři měsíce a mohl pozorovat celou tu zvrhlou gestapáckou surovost. Byl jsem vždy statné postavy a když mne zatkli, vážil jsem 103 kg. Po návratu z koncentráku jsem vážil jen 54 kg... Nebýti silné tělesné konstrukce, sotva bych byl to mučení vydržel. Ve vězení se vůbec netopilo a jako strava nám byla podávána voda s uvařeným tuřínem a černá neslazená voda, patrně káva. Po třech měsících mne přemístili do pobočky Pod kaštany, do baráku, kde řádilo gestapo ještě hůře. Každou chvíli přišli gestapáci, bili nás, lámali žebra a často za nocí přijížděla ktytá auta a odvážela vězně do Osvětimi. Nikdo k nám nesměl, ani psát jsme nemohli. Po půl roce mne dopravili do Svatobořic, kde nás bylo 2600. Muži byli v barácích vlevo pod silnicí, ženy vpravo. Velitel tábora Keiser byl kovaný a mstivý Němec, hotový pes. Často nás nechával v noci za deště nebo mrazu státi po mnoho hodin v pozoru venku, trápil nás hladovkou a zavíral do márnice. Lidé tam umírali den ze dne. Vždy v noci přijelo auto a odváželo mrtvé do krematoria, jindy přijížděla krytá auta a odvážela vězně do Osvětimi. Jedné noci jich odvezli 68. Ve Svatobořicích jsem byl mimo jiné s plukovníkem Krejčím, řídícím učitelem Brožem, Ing. Outratou, poručíkem Hrušákem, drem Krausem a poloslepým bratrancem zesnulého presidenta dra Beneše. Bylo tam i 52 dětí po zastřelených rodičích ve věku od 2 do 10 let. Nejstarším z dětí byl synek gen. Bočka - 16letý. Když se válka již schylovala ke konci, přijel do tábora německý major od Hodonína a křičel, že „všechna ta pakáž měla být už dávno postřílena.“

Paní Františka vyprávěla o svých osudech toto: „Po šestinedělním věznění v Olomouci mne odvezli do Svatobořic. Tam jsem pobyla asi 10 měsíců a onemocněla zánětem žlučníku a žaludečními vředy. Proto mne poslali domů, ale 10.9. 1943 mne zatkli znovu a uvěznili v Brně na Cejlu. Co jsem tam zažila a viděla, nedá se ani popsat. Po měsíci mne zavezli do Svatobořic, kde jsem s mužem pobyla až do 13.dubna 1945. Asi za rok po příchodu do Svatobořic jsem byla zařaděna do práce. Musela jsem šíti vězeňské prádlo. Z domu nám mohli posílat balíčky s potravinami. Velitel tábora Keiser zpronevěřil zásoby a proto byl vyměněn sudetským Němcem. Ten byl dosti slušný, nechal v plotě nadělat díry a vybídl nás, abychom prchli. Obstaral nám dokonce propustky a zařídil potřebné na Kyjovském nádraží. Jednou v noci nás propustili - to už byl bombardován Hodonín. Vzpomínám si na spolutrpitelku Martinkovou z Prostějova, Skopalovou z Přerova,Anežku Hlobilovou z Olomouce, Marii Vrtálkovou z Vel. Bystřice u Olomouce, Kolovou z Čech a na jiné.“

Po návratu domů našli manželé Františkovi svůj domek zchátralý a tak se ihned dali do práce, aby ho uvedli do pořádku. Dcera se vrátila domů, a když byly Otaslavice osvobozeny, byl František zvolen předsedou místního národního výboru.

Otaslavicemi se přehnala koncem měsíce dubna a počátkem května 1945 válečná litice. Obcí projely spousty německého vojska a také tam tábořily. Fronta se táhla v blízkosti obce a bitva zuřila nedaleko po mnoho dní. Konečně se dostavil den osvobození a občanstvo radostně uvítalo vítěznou Rudou armádu.

Manželé Františkovi ochraňují památky po svém hrdinném synovi jako vzácné relikvie. Jsou pro ně posilou i láskou. I jim patří vděk a uznání spoluobčanů. Zůstali v době těžké persekuce statečni a silni jako ta otaslavická skalní zřícenina a dali národu našemu syna, který jeho jméno proslavil v celém světě. Čest jeho nehynoucí památce!

A.P.

Jednou z nejdéle žijících současnic Josefa Františka byla jeho sestřenice Marie Rambousková z Brna. Když se přišel Josef František rozloučit s rodinou svého strýce, byla to Marie, která jej vyprovázela brněnskými ulicemi k někdejšímu Tivoli, kde se rozloučili. "Josef měl obavu ze sledování," vypráví paní Rambousková, "pak jsem jen viděla, jak vchází do jednoho domu, kde se měl sejít se spojkou, která zajišťovala odchod letců za hranice..."

Rodinní příslušníci vojáků našich zahraničních jednotek byli samozřejmě ze strany německých okupantů perzekuováni. Fyzicky se tak dělo v táboře ve Svatobořicích na jižní Moravě, kde se scházeli nejbližší příbuzní emigrantů. Na fotografii vlevo jsou vzácné výrobky rodičů Josefa Františka. Jeho maminka Alžběta šila takovéto panenky - tuto věnovala své neteři Marii. Otec Josef se zabýval vyřezáváním ozdobných předmětů z kostí. Ty na snímku také věnoval neteři Marii. Klikni na obrázek pro zvětšení.

V prosinci roku 1912 se narodil pan Jan Krátký, zemřel 25. prosince 2006, krejčí a kostelník v Otaslavicích.
Ve svých vzpomínkách má také historku, která dokumentuje Františkovy sklony k ´neukázněnosti´:
Otec Josefa Františka - truhlář - údajně vyráběl, či opravoval karoserie automobilů.
Jednoho dne Josef František vyzval své kamarády (mezi nimi i pana Krátkého) k projížďce, ke které použili automobil právě parkující u Františků. Vyjížďka proběhla úspěčně a veselá osádka se vrátila do Otaslavic, kde stál před vjezdem brunátný pan otec František.
Výmluvnost mladého Josefa byla ohromující a svými tvrzeními přesvědčoval otce o tom, že se nic nestalo...
Jak Josef dopadl po odchodu kamarádů už nikdo nezjistí... (Přesnější informace jsou z vyprávění maminky Josefa Františka, zachycené na magnetofon)

Literatura a zdroje: